D.V.

Dorazila jsem na vrchol kopce první.
Slunce svítící pod mraky málem zapadalo, oranžová krajina podemnou hladila po duši, ale ani jednoho z přátel šlapajícího do vršku neukázala.

Klíče jsem měla, tak jsem srub odemkla a strčila do dveří. Bylo tam teplo a tma.
Petrolejka na stole jako jediný zdroj světla, masivní židle okolo, dvě staré skříně u zdi, široká postel (nebo dvě u sebe?), krb, "kuchyňský" kout se sudem vody. Na stěnách kůže pěti divočáků.
Uhnízdila jsem se. Trošku zatopila v krbu, takže s petrolejkou bylo alespoň přítmí.
Když se během dvou hodin čekání, pozorování a marného hmatání po mobilu (ten jsme si zakázali) setmělo a počasí se změnilo k horšímu, vzdala jsem to.
Začlo pršet.

Chvíli jsem ležela, trošku si ji hladila, pak si četla a nakonec prolezla ty skříně.
Venku se spustilo boží dopuštění, ale srub byl pevný.
Sekerka, balík novin, staré deky, ešusy. Nic moc.
Druhá skříň byla plná erotických knížek a časopisů. Stály tam vyskládány až k tyči na šaty.
Fajn, aspoň bude co dělat, říkám si. Po pár titulech se to na mne vysypalo.
Ležela jsem tam na zemi, totiž dece jako koberci, pod hromadou hambaté literatury. Do oka mi padla jedna knížka, byla jiná než ostatní, stará, v pevných černých deskách. Posadila jsem se a sáhla po ní. Pod ní ležel, musela jsem se zasmát, dřevěný kolík, trochu ohnutý, no prostě mužské péro s láskou vyřezané. Povrch hladký, naleštěný. Jen na jednoduše zdobené patce iniciály D.V. Knížka měla zámeček a klíček nebyl. Na deskách ani hřbetu neměla nic napsáno.

Vzala jsem si DV do postele (byla široká!) a začala si ji hladit. Trochu jsem litovala, že s sebou nemám anální kolík, dřevěný pyj neznámého vojína byl dost velký. Za chvíli jsem si už hrála s bradavkami a poštěváček mi zpíval mezi prsty. Miluju onanii na cizím místě!
Nakonec jsem vzala DV, byla jsem pěkně mokrá, a pomalu do mě začal vnikat. Honila jsem si ji a zvolna šoustala, a měla jsem pocit, že zevnitř shořím, zrychlovala jsem a šukala stále hlouběji, až jsem vybouchla v slastné kouli ohně a křiku..

Byla jsem překvapená, měla jsem dost vibrátorů na vyzkoušení, ale tohle předčilo cokoli. Prohlížela jsem si ho podrobně, byl lehounký, a pak jsem v patce uviděla stříbrné místečko - byl to uschovaný klíček! Ihned jsem odemkla knihu.
Byl to deník, nadepsaný Deus Voluptarius.
Záznamy byly evidentně od několika lidí střídavě, a všechny popisovaly extatické chvilky "samohany", neboli masturbace, na všech možných místech.
Bylo to tak vzrušující čtení, zvlášť od jedné dívky, že jsem si ke čtení vzala ještě jednou DV a půl hodiny jsem hořela.

Na konci byl deník prázdný a tak jsem vzala tužku, a popsala tam svůj předchozí zážitek s DV, jak mne překvapil a jak jsem uvažovala, jestli je to místem, mnou, nebo skutečně tím nástrojem. Ale že to každopádně bylo fantastické.
Přeposlední zápis byl víc jak čtyřicet let starý a ten první, pokud to byla pravda, ten byl napsán 8. srpna 1896!

Už jsem deník chtěla odložit, když jsem si všimla, že na konci ještě něco je.
Bylo to prohlášení:
Deus Voluptarius, jejž každý člen je člověkem svobodným, tedy s očima otevřenýma, tvoříme my, níže podepsaní.
Samohana není hříchem, je zázrakem božím, Jeho darem, Jeho dotekem, a my jej příjmáme s vděčností a pokorou.
Naše jména budiž němým výkřikem ve světě falešnými mravy svázaném!
Láska, radost i povznešení budiž naše!

... a následovaly pod sebou řazené podpisy, více či méně čitelné. Na další straně ještě část textu:

Vem Deus Voluptarius za svůj! Zbav se okovů společnosti!
Pokračuj v psaní. Když najdeš osobu, které věříš, dej jí deník.
Deus Voluptarius nezahyne, jako nezahyne svoboda.

Páni, no tak to je dobré, už jsem členkou, aniž bych o tom věděla!

... pokračování příště.